Podzim středověku v SSSR. Dobrodružství studenta | Georgij Chazagerov | Život takový, jaký je | Topos – literární a filozofický časopis

Tento mikroskopický příběh je založen na dobrodružstvích, která prožil jeho autor. Byl napsán částečně proto, abych se mohl zamyslet nad koncem šedesátých let – velmi zajímavým obdobím sovětské éry. Částečně však touhu po jeho napsání diktovalo to, že jsem se chtěl odklonit od jazyka, kterým stejnou dobu nebo i dobu dřívější popisovali moji starší současníci, moskevští intelektuálové, kteří odpadli od Komsomolu a byli vzpurní. Neřeknu, že bych jejich jazyk neměl rád. V mládí jsem ho dokonce obdivoval. Chci však o této době vyprávět méně originálním způsobem, bez nadšení, výzev a nerealistického slibu nějaké literární novosti. Rád bych se obrátil k jazyku prostému jako sklo, který nerozptyluje čtenářovu pozornost. Je v přímém rozporu s estetickým programem stanoveným v kdysi slavném a skutečně pozoruhodném díle „Dehumanizace umění“, které nám dalo hojnost reflexů z druhé ruky. Mimochodem, nemám k dehumanizaci v žádné oblasti příliš dobrý vztah.

1. „Netriviální“

V této kapitole vypravěč uvádí čtenáře do svého malého světa a pouští se do své první, dosud nesmělé, diskuse o duchu šedesátých let. Zde čtenář objeví začátek milostného příběhu a dozví se o konci sázky.

Jednoho letního dne roku 1969 jsme s Grinem stáli uprostřed nového mostu přes Don a na dlouho se loučili. Za námi byla školní přátelství a dva roky na katedře mechaniky a matematiky a před námi naprostá nejistota. Grin byla přezdívka. Jmenoval se Saša Krasnoperov. Jeho otec byl významný muž a matka žena s pevnou vůlí. Bydleli ve velkém „stalinském“ bytě a nyní se stěhovali do Moskvy, kde měl Grin pokračovat ve studiu. Přezdívka pochází ze jména spisovatele Alexandra Grina, kterého můj přítel upřednostňoval před tehdy módní sci-fi.

Také jsem měl přezdívku – Johnny, která mi utkvěla v těch nepaměťných dobách, kdy mým idolem byl Charlie Chaplin a já se pohyboval po dvoře škubavou chůzí s pradědečkovou holí a namalovaným knírem. Babička mi říkala Kinto Tiflissky a moji kamarádi – Johnny, pravděpodobně proto, že tehdy byla populární písnička “Johnny from-zy boy for me”, která se vágně vztahovala ke světu, kde žil černobílý Charlie. Neměl jsem otce a do patnácti let jsem žil pod křídly babičky v rodném komunálním bytě a od patnácti let v bytě z chruščovovy éry se svou ovdovělou matkou.

Klíčovým slovem našeho přátelství bylo příslovce „netriviální“. Přitahovalo nás všechno neobvyklé, vypadlé z každodenního života. Green měl ve zvyku vyhledávat na ulici „originály“, vymýšlet si pro ně biografie a dávat jim generická cizí jména, jak to dělal skutečný Green. Všichni neobvyklí kolemjdoucí spadali do kategorie originálů, zatímco její páteř tvořili městští šílenci, jejichž chování, jak by se dalo předpokládat, bylo zcela netriviální. Takový byl například zachmuřený Kur, který vytahoval nedopalky cigaret z hlubin uren a v případě úspěchu propukl v křik. Ve skutečnosti byl Kur žena – neupravená stařena, která kvůli svým rozcuchaným popelavě šedým vlasům a obličeji, zrudlému námahou křiku, skutečně vypadala jako nedopalek cigarety. Ale to Greena nezastavilo. Možná Gorkého stařena Izergil byla ve skutečnosti cikánka Gavrila?

Já jsem však, se svou nepochybnou láskou k originálům, dával přednost „fluktuacím“ před nimi – neobvyklým náhodám, o kterých jsem s radostí informoval všechny své partnery. Mezi fluktuace patřily i „netriviální“ události u karetního stolu a na hipodromu, který jsem navštěvoval s husarskou částí katedry mechaniky a matematiky v den dostihů. Fluktuace přirozeně hraničily s paranormálními jevy, které si vždycky vychutnávala intelektuální část katedry mechaniky a matematiky – milovníci sci-fi, jejichž arzenál zahrnoval slova jako „telekineze“, „teleportace“, „antigravitace“ a také „astrální tělo“, ale neobsahoval slova jako „kryt“, „prázdný král“, „trinka“ a „křtít koně“ (husarské křídlo).

Zde je třeba říci, že naše studentské hejno se dělilo na dvě výše zmíněné skupiny a jen já jsem měl tu nerozvážnost komunikovat jak s husary, tak s intelektuály. Rozhořčení obou skupin neznalo mezí: „Jak ty, Johnny, se svým intelektem [kdysi vyhrál trojku] můžeš komunikovat s lidmi, kteří ani nevědí, jak se má složit zkouška?!“ „Poslouchej, Johnny, co máš společného s lidmi, kteří ani nečetli „Pondělí začíná v sobotu“?“ Green to měl jednodušší: nepatřil do žádné z těchto dvou tříd, protože byl stydlivý. Teprve když jsme byli sami, dal průchod své originální fantazii a vyprávěl úžasné příběhy s vlastní účastí, včetně návštěvy tajného nevěstince, který podle jeho popisů nápadně připomínal okresní kliniku se svou registraturou a frontami na ošetřovnu. Kdyby se z něj skutečně stal nevěstinec, jistě by ztratili historky o sexuálních dobrodružstvích (Don Juanovy seznamy) a vozili by klienty mezi pokoji a recepcí.

A my všichni: Green, já, husaři i intelektuálové – jsme byli pod vlivem netriviálního. Tuto přitažlivost lze snadno vysvětlit naším mladým věkem. Ale myslím si, že kult netriviálního pocházel z doby, že to byl duch doby. Podle mého názoru jsme všichni matně cítili, že se nějakým způsobem potácíme ke dnu, a instinktivně jsme se snažili zmítavě tápat, dělat něco neobvyklého. Přibližně takto akademik Pavel Vladimirovič Simonov vysvětluje mechanismus vzniku neurózy. Vidíte, že jste se dostali do začarovaného kruhu, a začnete se škubat, jako Chaplin v němém filmu, pácháte netriviální činy. Mimochodem, samotné duševní poruchy, které bohužel vyplynou z dalšího vyprávění, byly u nás ve cti.

Socialistický vlak jel špatným směrem a mezi námi jsme si cenili lidí, kteří, když z něj nevyskočili, tak se alespoň vyklonili z okna a dělali grimasy nebo se prodírali až k úplně poslednímu vagónu, který měl velmi poštovní a zavazadlový vzhled. Bůhví proč nás v sedmdesátých letech nahradily bohaté děti, které počítaly s hostinou během moru v jídelním voze téhož vlaku. Ale pak, na konci šedesátých let, Green nebyl nadšený z možnosti udělat si sovětskou kariéru pod záštitou mocných rodičů. Navzdory katedře mechaniky a matematiky a realitě se chtěl stát fyzikem a buď objevit obecnou teorii pole, nebo fantazírovat o tom, jak ji objevil.

Rozloučili jsme se a já se zamyšleně vlekl po sluncem zalité Vorošilovově třídě, když jsem uviděl Larisu, vedenou za ruku Castruccio Castracani. Líbila se mi tato kouzelná Larisa, malá a dravá s hustými černými vlasy, tajemná studentka východního původu, ale emancipovaná a zamilovaná do ruského stříbrného věku. Nelíbil se mi Castruccio, zrzavý, ochablý, pihatý, erudovaný, který dostal svou přezdívku podle vysokého hlasu, kterým mu cinkaly zlaté brýle. Řekněme, že nebyl triviální. Znal mnoho slov, včetně slova „skarabeus“, měl učebnici čínštiny a uměl japonsky pojmenovat některé nositelné předměty a potraviny, měl psací stroj a psal na něm téměř latinsky s přidáváním ocasů. Mezi intelektuály zaujímal stejné čestné místo, jaké mezi husarskými karetními hráči zaujímal slavný kůň Peškin.

Ale Castruccio a – Larisa! Stříbrný věk – to je můj. Ten věk jsme měli za skříní já a moje babička, ne Castruccio Castracani, protože i Larisa ho znala jen z té šedivé knihy, kterou se učila na filologické fakultě, zatímco já jsem znal zapomenuté básníky nazpaměť, a ne proto, že bych je speciálně studoval. V poličce mám stále staré časopisy Apollo z let 1910. Svůj mladický deník jsem si vedl v tak archaickém jazyce, že jsem na to nakonec sám přišel a nazval se bezplatnou přílohou časopisu Niva. Kdybych jen mohl Larise ukázat karty, promluvit si s ní, pak by možná padla její volba na mě. Ale Castruccio ji držel za ruku.

Kastruccio si mě nevšiml, ale Larisa ano a letmo se na mě podívala. Podíval jsem se na ztracené hodinky, otočil se a spěchal po Nižní bulvarně tam, kde dříve prodávali petrolej, ale teď to byla jen rovinatá plocha. „Jdeme!“ – to jsem si taky pomyslel.

Věc se měla tak, že malá skupinka intelektuálů se chystala na horskou túru. Husaři tento druh zábavy opovrhovali a byli by mým rozhodnutím velmi zmateni. Zasedání skončilo, před nimi bylo nádherné léto a oni si najednou oblékli pytel a ve společnosti vousatých mluvčích, kteří neuměli rozeznat eso od sedmičky, vylezli nahoru, aby pak zase slezli dolů. Ale na túru se chystala Ljuda – dívka s vrtošivým spodním rtem, který jsem, když jsem četl některé fyziognomisty z počátku století, považoval za známku zvláštní smyslnosti. Ljuda byla úplně jiný typ než Larisa. Hubená a zvonivá, připomínala dostihového koně – konkrétně Depešu. Bylo trochu znepokojivé, že psala básně, ale kdo z nás je bez hříchu? Psal jsem básně sám. Navíc ona a ještě jedna dívka (Doskina) napsaly úplně identickou báseň o tom, jak lidé nevěnují pozornost Popelce, Odettě a Julii, a to už je výkyv!

Takže, hurá do kampaně? Hledal jsem duchovní podporu a obešel jsem univerzitní čítárnu, bývalý dům obchodníka Paramonova, a zamířil do vzdáleného rohu nádvoří, kde stála hlava Gorgony Medúzy, vyhlížející z oprýskaného štítu zadní fasády. Tam, ve stínu kaštanu, seděli na lóžích hráči preferencí.

„Pátý hráč – pod stolem!“ vesele mě pozdravil kůň Peškin.

Měl netriviální jméno, které bylo na pokraji kolísání. Ve skutečnosti se jmenoval Nikolaj.

— Jdu na túru. Potřebuješ něco v Kluchorském průsmyku?

„Neodejdeš,“ řekl kůň.

„Naše hra,“ zamumlali hráči a se zvednutými hlavami se na mě upřeně dívali.

„Neodejdeš!“ byl jejich společný názor.

– Co tam budeš dělat?

— Vsadím se s tebou o deset rublů!

„Tam se nepije a nehraje hazard,“ rozumně poznamenal Kůň. „Ale jsem ochoten zaplatit červonec, abych viděl, jak si povedeš na tažení, a hlavně, neuteč cestou.“

Natáhl jsem ruku:

Porazili ho, sázka byla uzavřena. Nebylo kam ustoupit.

Dokoukal jsem si zápas až do konce. Pak jsme pili portské víno „777“. Pak jsme hráli v bytě, který si jeden z našich soudruhů pronajal od poměrně liberální bytné. Hráli jsme a pili zároveň, pili a poslouchali Vysockého zároveň, poslouchali a povídali si zároveň. Dostal jsem se do nuly.

Po návratu domů jsem se pokusil napodobit Vysockého a složil jsem „píseň prominentky“. Napodobovala opilé a škytající vyznání lásky, adresované takříkajíc Ludě: