Tolik si přeji mír
Od začátku speciální operace na Ukrajině se náš život změnil. Cítí to každý.
Obyvatelé Železnogorsku posílají do zóny SVO humanitární pomoc každý týden. A o každém dobrovolníkovi, který dnes podporuje ruské vojáky, by se dalo psát donekonečna. Jen ti jsou obvykle příliš skromní na to, aby o sobě mluvili.
Taťána Nikolajevna Agejevová je jednou z nich. Na otázky o sobě odpovídala střídmě. Neustále přesměrovávala konverzaci z dětí na známé. Přesto její odpovědi tvořily jednoduchý a srozumitelný příběh svářečky, která vyrábí břišní kamna pro vojáky. Její slova jsme neměnili ani neopravovali. Ať znějí jako monolog.
— Jakmile začala speciální operace, byl jsem samozřejmě v šoku. Všichni moji přátelé a známí mají syny. Jedna žena, sousedka, má na frontě dva: zetě a syna. Jeden byl mobilizován, druhý se přihlásil dobrovolně. Věděli jsme, předvídali jsme, že se to stane? Že naši kluci budou bojovat. A s kým — s pokrevními bratry.
Dnes nechcete přemýšlet o bitvách, o smrti chlapů, o tom, jaké to pro ně tam je – v zákopech, v chladu a vlhku. Ale přemýšlíte. V hlavě máte jen jednu věc: jak je zahřát, jak jim usnadnit život.
Proto když náš ředitel (MUP „Dopravní linky“ – pozn. red.) Sergej Pilipec přišel za štábem s návrhem svařit pro vojáky břišní kamna, okamžitě jsme souhlasili. Oslovili ho dobrovolníci a on zareagoval.
S kolegou Sergejem Malyševem jsme vyrobili sedm bužírkových kamen. Za týden. A jsou to speciální kamna – taková, na kterých se dá vařit, sušit oblečení a zahřát se. Pracovali jsme tvrdě s vědomím, že bužírková kamna se dostanou k našim krajanům, a nejen k nim – ke všem vojákům ze všech regionů.
Nepletu ponožky ani nešiju kukly pro vojáky, ale tady by mohl pomoct svářeč. Kluci si večer ohřejí večeři a vzpomenou na mistry milými slovy – to už je dobré.
Poprvé svařuji břišní kamna, i když svářečem pracuji už 43 let. Je to pro mě důležité. Díky takovým balíčkům vědí něčí dospělé děti, že je o ně postaráno. Vědí, že někde v Kurské oblasti jsou lidé, kteří pro ně vyrobili zázračná kamna.
Co vám o sobě můžu říct? Je to pro mě velmi jednoduché: Narodila jsem se a vyrostla ve vesnici Volkovo v Železnogorském okrese. Můj otec je řidič, moje matka je vedoucí zemědělského podniku. Po škole jsem studovala na 18. koleji (nyní ŽGMK). Pracovala jsem jako pokladní v jídelně drticí linky. Když se mi narodilo první dítě, dostala jsem práci v MGOK jako výdejce nástrojů, pak jsem se dostala do kurzů v Centrdomnaremontu a od 1. ledna 1980 dodnes pracuji jako svářečka. Tehdy, před 43 lety, byly ve skupině jen dívky. A teď jsem jediná, kdo pracuji jako svářečka.
Vždycky jsem rád svařoval kov. Zvenku se zdá, že je to práce monotónní, těžká. Ne, je to zajímavé. Vůbec to není nuda.
Shodou okolností jsme oba s manželem spojeni s Transport Lines. Manžel pracuje jako řidič. Už dlouho. Máme dceru a syna, vnučky: nejstarší studuje vyšetřovatelku v Kursku, nejmladší je 7 let.
Nejstarší vnučka říká: „Babi, máš těžké povolání. Já nepůjdu ve tvých šlépějích. Chci pracovat u policie.“ No, asi každému jeho. Pro mě je být svářečem velká věc. Pokud mě to za 40 let neomrzelo, tak je to skvělé povolání.
Já, stejně jako všichni v naší zemi, čekám na konec speciální operace, aby se kluci mohli vrátit domů v pořádku a zdraví. S vítězstvím.
Moje sestra pracuje v šicí továrně a její syn je teď tam, v zóně SVO. Říká: „Kluci vám děkují za kamna. Hodila se. Všichni jsou spokojení.“ Ať ta břišní kamna vojákům alespoň na chvíli připomenou domovské teplo a pohodlí. Ať se tam cítí o něco pohodlněji. Jak moc si přejeme mír.
